Stefan Kürti´s Astro Web

Zoznámte sa s ... Petr Horálek

Lovec slnečných zatmení

Astronomie by jako věda neměla významu, kdyby zůstala jen v hlavách povolaných.

Artur Kraus

Začínal ako vášnivý popularizátor astronómie, keď sprevádzal tajomným svetom hviezd návštevníkov pardubickej hvezdárne. Neskôr, ako profesionál, sledoval bolidy v Ondřejove. Novinky z astronómie pútavým spôsobom tlmočí nielen na prednáškach, ale aj rozhlasovým poslucháčom, čitateľom viacerých astro portálov a vedecko náučných časopisov. Srdcom je ale predovšetkým pôžitkár. Kvôli okamžikom, pri ktorých sa zatajuje dych, neváha precestovať tisíce kilometrov, aby na oblohe zahliadol dočasný diamantový prsteň. Astronóm s dušou umelca a srdcom dobroduha, Petr Horálek.

Ako chlapec si spoznal „Veľký voz“ vďaka svojej babičke, onedlho už viedla tvoja cesta na pardubickú hvezdáreň. A to si mal len jedenásť rokov. Postupne si sa stal vášnivým astronómom, ale to ešte automaticky neznamená zvoliť si skúmanie hviezd za svoju profesiu. Čo ťa k tomu doviedlo?

Moje vášeň k astronomii je jako životní styl. Člověk má rád motorky, jiný zase surfování, za životní styl se dá považovat i fanouškovství při fotbale. Vždycky je to ale jenom koníček, se kterým jste spjati a který vás v podstatě po zbytek života formuje. A stejně jako v jiných oblastech i v astronomii si člověk mnohdy říká, že je to jen záliba, které se chce věnovat ve volném čase. I to byl můj záměr – věnovat se jí ve volném čase.

Jenomže čím víc se mi tahle krásná věda (a hlavně ta její praktická část spjatá s noční oblohou či mimořádnými úkazy) zarývala pod kůži, začal jsem si záhy uvědomovat, že to není jen koníček, ke kterému se vracím ve volném čase, ale že ji „tahám" prakticky kamkoliv. A že vlastně nic jiného mě samotného víc neformuje, než právě tohle. S nadšením jsem svou vášeň k hvězdám a nebi neskrýval před nikým a tak velmi rychle to vzalo za své, že jsem byl seznámen s mně podobnými lidmi, ti mě seznamovali s dalšími a cestička se rychle sama vyšlapala k cíli – nejdřív k práci v Astronomickém ústavu v Ondřejově, později na dalších hvězdárnách a nakonec jako popularizátor astronomie a astrofotograf na volné noze. Mezitím jsem ještě stihl vystudovat bakalářský program astrofyziky na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně, ale především jsem zůstal věrný tomu nejbáječnějšímu, co poloprofesionál může dělat – popularizaci astronomie.

Pardubice, mesto kde si vyrastal, sú známe svojimi chutnými perníkmi, či slávnymi dostihmi – Veľkou pardubickou. V meste má však dlhú tradíciu i astronómia a jej popularizácia. Jej počiatky sú spojené s menom baróna Artura Krausa, ktorý študoval u slávneho francúzskeho astronóma C. Flammariona. Ako a kedy si sa začal venovať popularizácii ty?

Asi rok po nástupu do astronomického kroužku na pardubické hvězdárně, kdy mi bylo 11 let. Ono to vcelku vyplynulo z tamního prostředí i společnosti. Vašek Knoll, vedoucí kroužku, byl především šoumen, který, jaksepatří, směřoval naše stmelené jádro nadšenců ke ztrátě ostychu před veřejností. Na lidové hvězdárně v tomto poměrně malém městě zkrátka tréma nemá co dělat, navíc když se člověk trochu naučí před návštěvníky vystupovat a najde si tu cestičku lemovanou svým vypěstovaným osobitým nadhledem, pak není problém se návštěvníkům věnovat. A co víc – je to zábava. V této fázi uvědomění mi bylo tak kolem těch 14 let a vzhledem k mé vášni k psaní už to nebylo daleko k popularizaci astronomie formou psaní článků.

Moje představa o popularizaci astronomie tkvěla především v převedení dojmů z mých osobních zážitků na lidi. Jak Vašek vždycky říkal: „Musíš ty lidi naočkovat.“ Přiznám se, že v 11 letech jsem na metafory moc nebyl a fakt jsem si myslel, že Vašek někde schovává injekci. A má představa tím ještě nekončí – abych byl úplný, nesmím zapomenout na to, co vždy říkával baron Artur Kraus, slavný pardubický rodák a mimo jiné astronom (po němž nese pardubická hvězdárna jméno).

Jeho slova zněla přesně: „Astronomie by jako věda neměla významu, kdyby zůstala jen v hlavách povolaných.“

Takže šířit nejen to nadšení, ale ukázat krásu astronomie jako vědy obecně, neboť to zdaleka není jen nudná matematika a fyzika, jak si mnozí myslí. Je to o tom, co jsme, kdo jsme, kde jsme a jak jsme vlastně malí. O tom, jak pomíjivý a paradoxně právě tak důležitý je život. Vždyť právě proto je častokrát astronomie označovaná jako „Královna věd“.

Tak ako nie každý amatér sa stane profesionálnym astronómom, rovnako nie každý vyštudovaný astronóm, či astrofyzik sa nakoniec bude astronómiou živiť. Ako si predstavuješ svoje pôsobenie ako profesionálneho astronóma?

Já bych si dovolil začít z druhého konce pohledu – od amatérské astronomie. Ono když se řekne „amatér“, často si pod tím mnozí představí spíše hanlivou narážku, která má o dotyčném vypovědět, že trpí mnoha nedostatky v daném oboru. Přitom tomu tak vůbec není. Slovo „amatér“ by se totiž dalo volně přeložit jako „nadšenec“.

Oproti tomu profesionál je už člověk, který se danou věcí zabývá pro peníze, resp. je považován za kvalitu v oboru. Jenže praxe bývá taková, že většina profesionálů ve svém oboru již v sobě postrádá toho malého kluka, jehož oči se rozzářily při každém novém objevu, či každé další příležitosti něco ze svého koníčku zažít. Takže moje představa je jednoduchá – mohu-li se tím živit, jsem jen rád. Ale v každém případě si v sobě chci i nadále zachovat toho „špunta“, který dychtil po každé nové jasné noci nebo obecně po něčem, co ještě nespatřil. A myslím, že astronomie je jeden z těch oborů, který tohle v bohatém měřítku nabízí. A také si myslím, že v roli popularizátora astronomie se toho malého „špunta“ pořád držím, neboť zprostředkovávám lidem právě to nadšení, které ve mně kdysi vzplálo.

Astronómovia začínajú pracovať zvyčajne po západe Slnka, keď ostatní už smerujú z práce domov. Teba však uchvátila nielen nočná obloha, ale i tá denná, najmä kvôli pozorovaniu úplných slnečných zatmení. To prvé si videl ako trinásťročný. Čím ťa tento úkaz tak očaril, že odvtedy neváhaš cestovať tisícky kilometrov, aby si znova mohol byť svedkom tohto jedinečného úkazu?

Byť moje první úplné zatmění jsem skutečně spatřil v roce 1999 v Maďarsku, tím „osudovým“ zatměním ale bylo až to „turecké“ o sedm let později. Tam jsem si totiž skutečně vychutnal celou tu kýženou atmosféru a navíc mám na něj dodneška (oproti Maďarsku) detailní živou vzpomínku, kterou si ještě víc vychutnám při zpětném zhlédnutí videozáznamu, jež jsem při úkazu pořídil. Ono ne nadarmo se říká, že jde o asi nejkrásnější přírodní úkaz, jakého může být člověk svědkem. Pamatuji si dokonce krásný citát, který vyřkl krátce po zatmění v Turecku Vašek Knoll. Zněl takto: „Kterýmu jinýmu úkazu na nebi lidi zatleskají? Není prostě jiný.“ A měl pravdu, ta atmosféra vás prostě pohltí.

Ten úžas tkví v tom, že jste v několika minutách svědky tolika jevů a změn kolem vás, že zkrátka nemáte ani moc času si uvědomit, čeho jste právě svědkem. A ještě (dokonce) hodiny po skončení se ze všeho teprve vzpamatováváte.

Všechno začne „nevinným“ prvním kontaktem, kdy Měsíc dá najevo, že se máte na něco nezapomenutelného připravit. Vzrušuje vás už jen pocit, že jste na správném místě a ve správný čas. Že stojíte v cestě měsíčnímu stínu a ten už se na vás odněkud řítí rychlostí až 4000 km/h. Přesto je zatím klid, pouze pohled přes filtr na „ukousnuté“ Slunce je poněkud atypický. Pod stromy můžete obdivovat krásné optické divadlo v podobě mnoha stovek tisíců malých srpečků vznikajících dírkovým jevem za pomoci skulinek mezi listím v korunách stromů, skrze které se ukousnuté Slunce na zem promítá. Když fouká a listí se třese, poblikávají na temi ty mnohačetné srpky jak světlo na rozčeřené hladině vody. Jako podivuhodný pohyblivý koberec.

Teraz sa mi živo vybavuje 11. august 1999 pri Balatone, v maďarskom Zamárdi. Bolo to presne také, ako to opisuješ...

To nejlepší má ale teprve přijít, jak už čas spěje k totalitě a přibližně 15 minut před začátkem úplného zatmění cítíte bez diskuze první náznaky jakéhosi šera. Stíny jsou pořád ostré, ale přesto máte takový zvláštní pocit sevření, který sílí s ubíhajícím časem. Slunce je prostě slabší, i když jej nezakrývají mraky a jeho svit je pořád ostrý. Navíc oči si na tmu za běžných podmínek zvykají tak, že přestávají vnímat teplé barvy a čím je větší šero, tím víc se vám zdá, že je vše tak trochu do modra. Zbývají minuty.

A pak už to přichází ráz na ráz. Obloha se začne dynamicky měnit. Část ze směru pohybu Měsíce je výrazně tmavší. Jste-li na kopci, měsíční stín v dáli vypadá jako blížící se hustý a neprůhledný bouřkový déšť. Pokud jste mezi stovkami nadšených lidí, davy začínají šílet, tleskat, ječet či křičet. Na obloze už jsou vidět nejjasnější planety a jejich svit poměrně prudce sílí. Při pohledu na Slunce už není třeba používat nutně filtr, je tam jen extrémně úzký stříbřitý srpek. Na zemi se (někdy) táhnou dlouhé střídavě světlé a tmavé pásy podobající se stínům vln na dně plaveckého bazénu. Anglicky mluvící v tu chvíli řvou „Shadowbands!" neboli letící stíny. V okamžiku, kdy ze sluneční fotosféry zbývá jen úzký proužek, obloha prudce tmavne a svět okolo vás se ukládá ke spánku. Květiny jsou zavřené, hmyz utichá svůj bzukot, ptáci i psi se tak nějak ztrácí z dohledu.

Kolem Slunce se prvně objevuje slabá koróna – stříbřitě modrá obálka plná četných paprskovitých struktur tvarovaných aktuálním magnetickým polem Slunce. Vypadá tak mysticky „chladně“, že se zdá, jakoby Slunce zamrzlo. Není divu, že se toho naši předkové báli. Nezakrytý zbytek fotosféry se mezitím rychle zužuje do protáhlého bodu a spolu s vnitřní korónou na pár vteřin předvádí snad nejznámější „zatměňový“ zjev – diamantový prsten. Jakmile pohasínají poslední perličky fotosféry pronikající nad nerovnostmi měsíčního profilu známé jako Bailyho perly, nastává úplné zatmění Slunce. Kónus ticha a úžasu. Foukal-li vítr, v poklesu troposférické teploty rychle ustává. Byly-li na obloze řídké mraky, začínají se rozpadat. Teplota je citelně menší. V dalekohledu a někdy i očima vidíte narůžovělé protuberance – bublinky či výstřelky horkého plazmatu náhodně rozložené po okraji zakrytého Slunce.

Na pár desítek vteřin po začátku totality se také ukazuje v plné kráse narůžovělá chromosféra, kterou však Měsíc záhy zakrývá. Obloha je tmavě modrá, ale u obzoru přechází k soumračným barvám. Není tma jak v noci, spíš jak za pokročilého soumraku. Ale tak trochu jinak rozložená. Jste uprostřed měsíčního stínu, ale desítky kilometrů od vás na všechny strany je normální den. Jste toho svědky. Jste toho součástí. Žádná fotografie ani video nedokáže popsat to, co zažíváte při zatmění na vlastní kůži. Jsou to minuty, během kterých jen tajíte dech. A jak praví jeden můj oblíbený citát, život není o době, kdy dýcháte, ale o okamžicích, pro které dech tajíte...

Ako sa jedna cesta za úplným zatmením zmenila napokon na zvyk?

Každé zatmění je úplně jiné, tvar koróny se mění jak z hodiny na hodinu, tak i v rámci slunečního cyklu. V minimu sluneční aktivity naší mateřskou hvězdu snadno díky koróně poznáme jako magnetický dipól s mnohačetnými radiálními paprsky u pólů a dlouhými uzavřenými či otevřenými magnetickými smyčkami okolo rovníkových oblastí. Když pominu nesmírný vědecký přínos metodického pořizování digitálních snímků koróny (v čemž mohu být jako Čecho-Slovák hrdý, neboť právě čeští a slovenští vědci učinili v čele s Hanou a Miloslavem Druckmüllerovými malou vědeckou revoluci), je i každý „zatměňový“ zážitek jiný.

Ovšem není to jenom o zatmění. Díky úkazu, který za jeden lidský život nastane přibližně čtyřicetkrát, a to vždy na jiném kusu světa, máte možnost procestovat v podstatě celou Zemi. Zatmění je proto jakýsi scénáristický nástroj cestovatele, který se z astronoma obdivujícího zatmění neodkladně stane. Když jsem jel poprvé spontánně na zatmění – do Španělska na prstencové v roce 2005 (Maďarsko v roce 1999 byl plánovaný zájezd) – bylo to něco neuvěřitelně ozbrojujícího.

Ten pocit svobody, vzrušení i nadšení, které pro jednu věc spojilo několik lidí, mě přivedl na myšlenku, proč to zachovat jako jedinečnou vzpomínku, proč v tom nepokračovat. O půl roku později přišla cesta do Turecka, která do jisté míry byla též spontánní. Na obou těchto expedicích jsem cestoval s lidmi, kteří už aspoň jedno sluneční zatmění viděli a navíc se znali. Takže na expedici o dva roky později do Ruska bylo takříkajíc zaděláno. Po návratu z Ruska jsem si uvědomil, že spolu s cestou do Maďarska jsem vlastně cestoval už počtvrté a že se z toho stala tradice, kterou by nebylo špatné zachovat. A tak vznikl zvyk. Krásný zvyk. K roku 2020 jsem tak vycestoval a pozoroval úplné zatmění Slunce už jedenáctkrát.

Cestu za zatmením nie je jednoduché zorganizovať a jej financovanie je zrejme ešte náročnejšie. Ako sa ti napriek tomu, podarilo navštíviť po Maďarsku i krajiny Ázie, Oceánie, alebo Cookove ostrovy v Tichomorí?

Člověk musí vždy vzít v úvahu čtyři věci: klimatologickou situaci, terénní dostupnost, finanční prostředky a politickou situaci. Protože pás totality přechází (pokud není jen v oceánu) vždy přes několik států, je možné si vybrat. A to především z hlediska klimatologických předpovědí (v podstatě monopolním původním zdrojem jsou předpovědi vypracovávané Jayem Andersonem).

Na druhém místě je samozřejmě atraktivita navštívené lokace a možnosti dalších (nejen) astronomických zážitků. Naštěstí nadšenců expedujících za slunečním zatměním je celá řada (buďto vědců, nebo „jen“ nadšenců, kteří zatmění chtějí vidět, anglicky známých jako eclipse chasers), takže je téměř nemožné nenarazit i v tak malé zemí jako naše republika na někoho, s kým se na tu úžasnou cestu vydáte.

No a pak už je to jen o domluvě. Jeden zajistí ubytování, druhý zjistí podmínky dopravy v kýžené lokaci, další pak hlídá akční letenky a tak dále. Týmová práce vede k poznání členů expedice ještě předtím, než se na ní vydáte a o to víc se pak můžete těšit, že se cesta vydaří a budete tam bezpochyby obklopeni skvělými lidmi. Každá expedice byla jiná, do Turecka, Ruska a Číny jsem cestoval s jednou skvělou partou, do Austrálie s jedním dobrým slovenským kamarádem… Ale byly i expedice finančně těžko dosažitelné a tam jsem měl štěstí, že podpůrnou ruku nade mnou držela například vědecká spolupráce s Univerzitou na Havaji, v roce 2019 dokonce samotná Evropská jižní observatoř, neboť zatmění se odehrálo nad observatoří ESO La Silla a já jako jejich fotovyslanec měl za úkol celý ten vzácný jev zdokumentovat. Takže každá expedice je v tomto úplně jiná.

             

Ano, je to vskutku mimořádně problematická situace a žel nedá se dělat nic jiné, než čekat, až se uklidní. Naštěstí z hlediska zatmění a jejich dostupnosti se spíše můžeme začít těšit na velmi zajímavou sezónu. Například už za 4 roky (kdy očekávám, že pandemie už bude za námi) se odehraje velmi dlouhé zatmění na území Mexika a USA, v obou případech s dobrými vyhlídkami na jasné počasí. Zlatá zatměňová „horečka“ se spustí jen o dva roky později, v roce 2026. Hned dvě úplná zatmění Slunce – v letech 2026 a 2027 – budou pozorovatelná z Evropy, konkrétně v obou případech ze Španělska. To druhé navíc spustí obří vlnu zájmu z důvodu, že bude probíhat i nad všemi severskými státy Afriky s mimořádně dobrou předpovědí počasí a navíc půjde o vůbec nejdelší zatmění, jakého se ještě v tomto století dočkáme. V Egyptě potrvá 6 minut a 23 sekund. V obou případech budou zatmění v srpnu, tedy v době prázdnin, dovolených, sluníčka…

S nadšením hovoríš o slniečku. Ale astronóm, pokiaľ nie je vyslovene „slniečkar“, sleduje oblohu najmä v noci. Ktoré objekty nočnej oblohy pozoruješ alebo fotografuješ najradšej?

Dříve to byly hlavně komety. Jsou prý jako ženy – krásné a nevyzpytatelné. Navíc jejích vizuální pozorování (zahrnující odhad celkové jasnosti komy) má i v dnešní době, kdy vládne CCD technika, velký smysl. Občas jsem se ale přistihnul, že při touze projít si pár slabých objektů vzdáleného nebe jsem se svým 0,35 m Dobsonem za kvalitních podmínek pročesával širou nebeskou krajinu.

Později – když jsem měl možnost vycestovat do jižnějších končin naší planety – mě ale učarovala kompletně noční obloha s jasným úsekem Mléčné dráhy. I bez dalekohledu, prostě jen tak si lehnout na pláž nějakého jižanského ostrova nebo do spacáku v poušti Atacama či Namib a kochat se. Už mnohokrát jsem jen ulehl a kochal se. Hloubka pohledu do centra Mléčné dráhy v místě předaleko od přesvětlených měst, v místech s hvězdným kobercem od nadhlavníku až k obzoru, člověka dokáže neskutečně zhypnotizovat v tom nejlepším slova smyslu. Právě při těch pohledech si člověk uvědomí, jak je malý, jak niterné a zbytečné jsou jeho problémy na té naší prťavé planetě v tom obřím vesmíru nad námi. A tyhle pohledy dokáží neskutečně silně vytvořit si k životu zdravý nadhled. Vysloveně bych to ordinoval namísto antidepresiv lidem s psychickými problémy.

Jako každý pozorovatel však toužím naplnit sen spatřit všech sedm perel astronomie. To je takový neoficiální žebříček nejpozoruhodnějších a nejvzácnějších úkazů na obloze, které si navíc dokáže zplna vychutnat i naprostý laik bez nutnosti vědět něco o astronomii. Jsou to prostě dech beroucí přírodní divadla. Patří mezi ně úplné zatmění Slunce, zatmění Měsíce, přechod planet před Sluncem, extrémně jasná kometa, meteorický déšť, silná polární záře a výbuch supernovy. K většině z nich už se mi poštěstilo, nicméně neznamená to, že bych si je nechtěl znovu zopakovat. A pak jsou tu ty, které budu rád, když vůbec uvidím. Jde o především o supernovu v naší Galaxii, k čemuž naposledy došlo v roce 1604...

Bol si predsedom Astronomickej spoločnosti Pardubice, píšeš články okrem iného aj pre astronomické portály České astronomické společnosti (ČAS) alebo Expresní astronomické informace. Dokonca si bol redaktorom webu www.astro.cz. Stal si sa prvým českým Fotoveľvyslancom Európskeho južného observatória a teraz si navyše delegátom Medzinárodnej asociáce pre tmavé nebo (IDA). Ako se človek tým všetkým môže stať?

Jednoduše – prostě se ho zeptají, či by se nechtěl toho nelehkého úkolu zhostit a on buď odmítne, nebo přijme. A já to přijal...

Není to však jen náročná a systematická činnost, ale také skvělý způsob, jak zůstat v obraze a v kroku se současnou astronomií, jak být v kontaktu se skvělými osobnostmi současné astronomie, jak sám sebe rozvíjet a uplatnit žádanou kreativitu, v mém případě zejména tu fotografickou, a samozřejmě (především) jak zůstat věrný lidem jako popularizátor astronomie, když ostatní cesty z důvodu vlastního zaneprázdnění občas selhávají.

Prepokladám, že svoju rolu pri týchto ponukách zohral i fakt, že pútavo píšeš. Niekto má problém dať na papier jednu súvislú vetu. Nemôžeš zaprieť isté umelecké sklony, okrem písania tiež šikovne kreslíš, čo tiež využívaš pri svojich pozorovaniach...

Jako malý kluk jsem moc rád kreslil, hlavně melancholické momentky ze života lidí. Potom se to zúžilo na portréty, především dívek. Když jsem nastoupil do astronomického kroužku a začal s pozorováními, velmi rychle jsem se naučil vnímat proporce a hledat na pozorovaném objektu to, co dobové fotografie nedokázaly tak dobře vykreslit.

Uvědomil jsem si, že kresba je – pokud k ní budete přistupovat co nejobjektivněji – mocná zbraň při pořizování astronomického záznamu. Je to totiž bezprostřední výstup toho, co vnímáte očima a byť rozvoj CCD snímků a jejich následného zpracování jde rychle dopředu, lidské oko je stále v mnoha ohledech unikátní detektor. Nejde jen o vnímání například jemných struktur v pásech Jupiterovy atmosféry či těžce zaznamenatelné struktury ve Venušině oblačné atmosféře, ale též o obrovský dynamický rozsah, kterým náš přírodní detektor světla a obrazu disponuje. Díky tomu jsme schopni očima vidět zároveň struktury v komě komety (jety, vychýlené výtrysky) a v mnohem slabším chvostu, kam některé kometární struktury přecházejí. A pokud to mohu zachytit kresbou, je to doslova každodenní výzva.

Pochopitelně s nástupem digitální fotografie, studiem astrofyzikálního oboru na Masarykově univerzitě v Brně a především pak hlubší spoluprací s prof. Druckmüllerem jsem tyto schopnosti skloubil do zbrusu nového oboru – krajinářské astrofotografie. Tedy fotografie, která nám představuje svět v noci cestou umění, ovšem fyzikálně korektní pokud jde o zachycení astronomických jevů a objektů. Touto cestou, která je k mému potěšení ceněná i v NASA prostřednictvím tzv. astronomických snímků dne, se snažím mimo jiné lidem ukázat, jak je noční obloha krásná a o co všechno se připravujeme přebytečným, neúčelným a dokonce škodlivým svícením ve městech.

Teraz si mi tou fotografiou nahral: od roku 2011 si sa „vyšvihol“ neskutočným tempom medzi svetovo sledovaných astrofotografov. Ako si už spomenul, stal si sa prvým českým fotoveľvyslancom Európského južného observatória, pre ktoré si dodnes nafotil neuveriteľných 600 vysoko kvalitných fotografií. NASA publikovala už viac ako 25 tvojich fotiek ako Astronomický snímok dňa, tvoje snímky sa dokonca objavili v prestížnom časopise Sky&Telescope. Ako sa toto všetko za tak krátký čas prihodilo?

V roce 2011 jsem pracoval na observatoři v Ondřejově jako pozorovatel bolidů v oddělení Meziplanetární hmoty. Byla to úžasná a nesmírně vděčná práce, ale do jisté míry stereotypní – měl jsem za úkol starat se o několik kamer, vyměňovat po nějakém čase filmy a zapínat/vypínat expozice podle počasí či jasu Měsíce. Dlouhé hodiny jsem tedy v kanceláři neměl moc práce. Za první výplaty jsem si pořídil digitální zrcadlovku a prvotně jsem chtěl připravovat pěkné časosběrné dokumentární filmy. Nakonec by to trvalo léta, než by nějaký film vznikl, takže jsem ta data zkoušel využít jinak. V tom mi tehdy pomohl prof. Druckmüller, který mi ukázal jednoduché postupy, jak se sadou dat udělat čistší snímek. Dál jsem experimentoval, fotil nejrůznější jevy a objekty…

V roce 2013 jsem pak začal působit na hvězdárně v Úpici, ale působení tam mě příliš neuspokojilo, potřeboval jsem aktivní prostředí a hlavně možnost „rozletu“. Kardinální v tom tedy bylo rozhodnutí v roce 2014 zanechat života a práce v Česku, získat roční pracovní vízum na Nový Zéland a splnit si svůj sen – za vydělané peníze na Zélandě se vrátit na vysněné Cookovy ostrovy s nejkrásnějším nebem, co jsem znal. Na Zélandě jsem sbíral na sadech ovoce a po několika měsících si svůj sen splnil.

To už jsem disponoval i lepší technikou, ale i tak jen základní, a zjistil, že to focení nebe je v nemalé míře odvislé na podmínkách. Doslova mi vyráželo dech, co dokážu na té jižní obloze „baťůžkářskou“ cestou získat. V baťůžku byl jeden malý stativ, aparát a jeden světelný objektiv. Toť vše. I s tím málem a metodou panoramatického focení vznikaly doslova vysněné obrazy… prostě jen proto, že jsem konečně fotil pod tmavým a ještě k tomu jižním nebem. Rychle si těchto mých fotek na sociálních sítích začali všímat mí bývalí kolegové nebo univerzitní spolužáci v Česku a doporučovali, abych je zkusil posílat i do soutěží a podobně. Jedna má spolužačka Jana Poledniková mě neustále postrkovala, abych obrazy zaslal třeba i do NASA, do ESO a tak dále. Nepřipadalo mi, že bych byl bůhví jaký fotograf – například z hlediska metod focení pro mne byl tehdy velkým vzorem běloruský fotograf (dnes legendární) Yuri Beletsky. Ale nakonec jsem to zkusil, však co bych mohl ztratit. A spustila se k mému údivu lavina… První snímek dne NASA ještě v době pobytu na Zélandu, nabídka stát se českým Fotovyslancem Evropské jižní observatoře, účastnit se různých fotografických expedic jako lektor… Dneska dokonce už sám pořádám fotografické kurzy a nestačím se divit, kolik jsem se toho za těch 8-9 roků naučil. Mnohdy vlastní cestou, protože univerzální návody neexistují…

Pamatuji se, že to bylo jako ze dna na strop. Na Zélandu a po návratu z něj jsem postupně přišel o všechny úspory kvůli svým snům a musel jsem si půjčovat… a pak najednou díky tomu risku dát všechny peníze do té techniky a té své nové vášně se to začalo rychle vracet. V roce 2015 jsem získal první stáž v ESO, mohl se několikrát dostat na observatoře v Chile, cestovat na vědecké expedice nejrůznějších druhů, kde byla zapotřebí vědecko-propagační fotografie. A to si vzpomínám jak jsem spočátku sám sebe přesvědčoval, že jediné, co mi určitě nikdy nepůjde dobře, je focení. Že raději zůstanu u té kresby a přednáškové činnosti. U popularizace astronomie tak, jak to do nás Pardubáků svým odkazem vtiskl baron Artur Kraus. Život, zdá se, má nekonečný smysl pro ironii.

Rok 2015 bol pre teba mimoriadne úspešný a bohatý na rôzne aktivity a priniesol i pomenovanie planétky po tebe. Ako si na to spomínaš?

Je tomu tak, rok 2015 byl vskutku pestrý a překvapivý. Jedním z momentů, co mi skutečně vyrazily (v tom pozitivním smyslu slova) dech byl okamžik, kdy jsem na počátku října 2015 seděl na podlaze letiště v Johanessburgu, kde jsem po více jak měsíci otevřel počítač a kouknul se do mailové schránky. Zbývaly ještě dvě hodiny do odletu do Evropy, takže jsem mohl poklidně projít mnohé zprávy. A jedna byla zvláštní - obsahovala zprávu od Mezinárodní astronomické unie, kterou mi přeposlal kamarád Kamil Hornoch. Neřekl nic, jen ať si to důkladně přečtu. Tak jsem začal... pěkně od počátku... až jsem narazil na sekci o nově pojmenovaných planetkách. A u jedné, s číslem 6822, se mi dech zastavil - bylo u ní moje jméno! Vůbec jsem nechápal, byl to šok i radost zároveň. Rychle jsem dopátral, že planetku objevila v roce 1986 (v roce mého narození) astronomka Zdeňka Vávrová na Kleti a že s pomocí dalších úžasných lidí navrhla moje jméno k této doposud nepojmenované planetce. Bylo to to nejkrásnější ocenění, jaké jsem mohl dostat.

Už spomínaný barón Kraus ťa osobne inšpirovať nemohol, ale určite sa nájde astronóm, ktorého obdivuješ a je pre teba inšpiráciou a vzorom?

Pravdaže, je jich celá řada. A nemusím chodit ani příliš daleko. Mým prvním učitelem a skvělým přítelem byl už víckrát zmiňovaný Václav Knoll. Pardubický astronom a popularizátor, který se věnoval ze všeho nejvíc právě práci s mládeží a tu s velkým nadšením doslova zahlcoval taji astronomie. Byl to skvělý vůdce, který dokázal všechny nesmírně silně stmelovat a když viděl, že něčí nadšení k astronomii je jen o něco větší než u jiných, obětoval pro něj první poslední. Jednou řekl, že dobrého učitele překoná jeho vlastní žák. Jestli se ale díky mně nakonec stal dle jeho přání tím dobrým učitelem, se již asi nedozvím. Před lety po dlouhém boji (10. února 2010) podlehl zhoubnému nádoru.

Právě Václav Knoll mě v astronomii „naočkoval“ dechberoucím skvostem známým jako úplné zatmění Slunce. Stačilo jej dvakrát spatřit (v Maďarsku v roce 1999 a v Turecku o sedm let později) a bylo vymalováno. Okamžitě jsem začal dychtit po dalších zatmění a nejen těch slunečních. Nakonec se stal ze mě dle slov mých kolegů takový český Espenak. Člověk, který pro českou (a slovenskou) kotlinu připravuje předpovědi a podrobné informace o viditelnosti měsíčních a slunečních zatmění i tranzitů planet přes Slunce na mnoho let dopředu.

Ale jak jsem říkal, Vašek Knoll nebyl jediný. Mými vzory jsou především ti, kteří dokázali tolik jen vlastním úsilím, které v nich neutuchajícně přetrvává, a i přes obrovské úspěchy zůstávají mnohdy (mohou-li) ve stínu jinak zasloužené slávy i uznání. Naštěstí je to uznání neminulo. Prvním z nich byl Martin Lehký, jeden z nejlepších vizuálních pozorovatelů komet v České republice, který se poslední dobou věnoval především fotometrii proměnných hvězd. Jeho rozsah znalostí a schopností v celém oboru astronomie byl pro mě vždy naprosto neuvěřitelný, i když sám Martin to o sobě nikdy při své skromnosti nepřiznal.

Na stejné laťce stojí Kamil Hornoch, v současnu pracující jako pozorovatel v AsÚ v Ondřejově. S Martinem jsou si v mnoha ohledech velmi podobní (ostatně jsou to velcí přátelé). Nemohu však zapomenout na třetí osobu s nesmírným talentem a obrovskou skromností – je jím pracovník brněnské hvězdárny a planetária Pavel Gabzdyl. Jeho zevrubný průvodce „Prohlídka Měsíce“ mi vyráží dech. Kolikrát si říkám: „Jak tohle mohl udělat jeden člověk?“ A není to zdaleka jen jeho průvodce po našem nejbližším sousedovi, co dělá z Pavla jedinečného českého popularizátora astronomie.

V astrofotografii se mimořádným vzorem se pro mě stal již zmíněný profesor matematiky Miloslav Druckmüller. Pomáhal mi od samotných začátků a díky němu jsem se vypracoval až na onoho krajinářského astrofotografa, jakým jsem dnes. Miloslav Druckmüller je nejen génius ve svém oboru, ale hlavně člověk plně nadšený, sám o sobě tvrdí, že je ten pravý „amatér“, tedy nadšenec. Když si s ním povídáte a víte, že se svou znalostí matematiky v bakalářském oboru matfyzu se mu nemůžete přiblížit ani po jeho kotníky, on vás nikdy neodsoudí a naopak tak lidsky dokáže problém vysvětlit, že záhy máte pocit, že už dávno z té matematiky vlastníte doktorát. I když jsem pod Milošem nikdy nestudoval, mám pocit, jako bych s ním strávil pět semestrů intenzivní výuky a že mi dal do života mnohem víc než jakýkoliv jiný profesor, pod kterým jsem skutečně studoval.

Knihy sú cenným zdrojom poznania pre každého začínajúceho astronóma. Aká je tvoja obľúbená astronomická kniha?

Na to mám jednoznačnou odpověď – „Astronomie I.“ od Davida H. Levyho, slavného astronoma a objevitele několika komet (což se na knížce příjemně odráží). Je to naprosto úžasná knížka pro začínající nadšence, ke které se s nostalgií vracím i po tolika letech a která dle mého soudu obsahuje v perfektní rovnováze ilustrační a informační část. Kdysi dávno ji měl na jednom táboře jeden kluk a já si nemohl pomoc a pořád jsem si jí půjčoval. Během toho tábora jsem měl narozeniny a domů jsem přijel až po nich. Psal jsem pohledy rodičům a psal jsem jim pořád o té knize. Neumíte si představit tu radost, když jsem ji během opožděných oslav objevil mezi dárky…

Nicméně dovolil bych přeci jen ještě zmínit další dvě příčky. Na stříbrném místě je pro mě už dnes též nostalgická kniha „Souhvězdí“ od Antonína Rükla. To, co z ní činí tak neobvyklé knižní dílo, jsou ilustrace. Ač by se mohlo zdát, že jde o fotografie objektů vzdáleného nebe, skutečnost vás při pohledu na ně doslova uzemní. Jde o precizní malby samotného autora. Bronzová příčka jednoznačně patří veledílu Josipa Kleczka – „Velká encyklopedie vesmíru“. To mnohaleté úsilí, které do ní autor vložil a které se do puntíku vyplatilo, je z ní cítit už při obtěžkáni na klíně, než ji čtenář vůbec otevře…

Od počiatočného čítania astronomických kníh si sa dostal k ich písaniu. Dnes si už vlastne autorom troch kníh. Môžeš nám ich trochu predstaviť?

První kniha „Tajemná zatmění“ vyšla v roce 2015 a v rozšířeném vydání pak o tři roky později (s předmluvou dr. Jiřího Grygara). Je právě pojítkem k tomu, co mě nejvíce fascinuje – slunečním a měsíčním zatměním. Čtenář se v této populárně-naučné knížce dočte mnohé o minulosti, proč se toho lidé obávali, kdy začali zatmění chápat jako astronomický úkaz, jak to doopravdy vzniká a jak se dnes tyto úkazy dají sledovat. Co všechno krásného během nich člověk uvidí a zažije… a pochopitelně kdy se může těšit na ty nejbližší až do roku 2060.

Druhá knížka je z roku 2016 a jde o ryzí cestopis. Jmenuje se „Dobytí jižního hvězdnatého ráje“ a sleduje strasti i radosti na mých expedicích po světě (zdaleka nejen) za zatměními Slunce či Měsíce. Postupně navštívíte Rusko, Ugandu, Austrálii, Čínu a Tibet, Nový Zéland, ale hlavně ty pověstné Cookovy ostrovy. Proč se knížka jmenuje právě „Dobytí…“, vysvětlí až poslední kapitoly plné emocí z cest Oceánií.

Třetí kniha je zase něco jiného. Vyšla v roce 2017 a její koncept je do jisté míry dosti neotřelý. Na nezvyklém širokém formátu lze už na obálce uvidět mou fotografii meteorického roje Perseidy nad Veľkou Fatrou a název „Nebeské symfonie“. Nebeské proto, že knížka je plná fotografií všech nejrůznějších jevů a objektů na nebi, jaké vidíme ve dne, za soumraku, v noci a nakonec i za rozbřesku. Symfonie z toho důvodu, že součástí knihy je hudební CD, samostatně neprodejné, které obsahuje krásné relaxační tóny skladatele Miloše Rábla (mj. hudebníka skupiny Bacily Václava Neckáře, hudba v knize je ovšem úplně jiného žánru) složené právě pro tuto knihu. Čtenář se tak zahledí a začte a spolu s hudbou v jistém směru bude mít fakt pocit, že se tím vesmírem vznáší.

Vráťme sa trochu do minulosti a popusťme uzdu fantázii. Ak by si mohol stretnúť niekoho z velikánov astronómie, s kým by si sa rád porozprával a o čom?

Když o tom tak přemýšlím, asi bych nešel moc daleko do světa ani hluboko do minulosti. Moc rád bych si popovídal s velkým českým astronomem Lubošem Kohoutkem, který byl mimo mnoho jiného objevitelem jedné z nejzajímavějších komet minulého století. A asi není překvapením, že právě o té kometě. A pokud přeci jen chcete nějaké cizí jméno a historičtější kontext, rád bych se setkal s pány Arturem Eddingtonem a Edwinem Cottinghamem, kteří se hrdě vydali do Guinejského zálivu pozorovat v roce 1919 zatmění Slunce s cílem potvrdit Einsteinovu teorii relativity. Jejich strastiplná a v závěru úspěšná cesta rozhodně nebyla žádný med, jak to známe ze „zatměňových“ expedic současných, a tak bych si s obrovskou chutí i obdivem rád celý ten jejich cestovní zážitek včetně pozorování onoho kýženého zatmění poslech...

Neposledně bych se rád setkal s Carlem Saganem, jehož myšlenky až v těchto letech začínají být intenzivně vnímané jako nadčasové a jehož touha po navázání kontaktu s inteligentní mimozemskou civilizací je čím dál více aktuální pro současné lidstvo a dokonce pro současnou astronomii. Jednou se o Carlu Saganovi ještě bude mluvit s nadpozemskou úctou.

Otázka na záver: čo je najväčšou odmenou pre popularizátora astronómie?

Je to ten hluboký pocit, že to má smysl. Že chvíle strávené s veřejností daly právě té veřejnosti kýžený zážitek, a to prostřednictvím nadšeného popularizátora (nebo aspoň jeho textu). Že ten svět hvězdařiny jim skutečně není cizí a že mají tu chuť nejen vědět víc, ale také znát věci uvedené na pravou míru. Že se nenechají obalamutit širokým spektrem pavěd pro ukojení své senzace a že senzaci vidí i za „suchou“ vědou. A že tu „suchou“ vědu ale popularizátor dokázal osladit natolik, až s ní zaujal. To je podle mě největší odměna – to vědomí, že dokázal vplout do nedůvěřivé a nechápavé duše návštěvníka a podařilo se mu najít to skryté pouto, na kterém je už pak poměrně snadné dál stavět. Umí to skutečně málokdo a přiznám se, že i já se mám pořád hodně co učit...